Každé poděkování pro mě bylo pohlazením, motivací a přesvědčením, že jsem si vybrala správně
Každé poděkování pro mě bylo pohlazením, motivací a přesvědčením, že jsem si vybrala správně, říká Eva Vyskočilová, která letos v srpnu oslavila úctyhodných 50 let od nástupu do Uherskohradišťské nemocnice. Svou první směnu odpracovala v roce 1972 ještě jako ošetřovatelka a doposud na ni má živé vzpomínky. „S napětím jsem čekala na rozhodnutí hlavní sestry, na které pracoviště mě přidělí. Když zaznělo dětské oddělení, ulevilo se mi. Děti miluju, takže na péči o nejmenší pacienty jsem se upřímně těšila. A jsem tu doteď, i když už jen na částečný úvazek jako dokumentátorka na novorozeneckém oddělení,“ dodává s úsměvem.
O výběru povolání nepřemýšlela dlouho, nicméně na vysněnou zdravotní školu se z kapacitních důvodů nedostala. Absolvovala dvouletý ošetřovatelský obor, čtyřleté studium střední zdravotnické školy jí pak bylo umožněno vystudovat dálkově při práci. S krátkou roční přestávkou, kterou strávila na ortopedii, zůstala věrná práci na dětském oddělení. Starala se o nejmenší děti v rámci zřízených jeslí, prošla skoro všemi dětskými poradnami. „Pracovala jsem v ambulanci dětské nefrologie, diabetologie i neonatologie. Je neuvěřitelné, jak se v průběhu času všechny obory a specializace díky obrovskému pokroku medicíny a lékařské péče proměnily.“
Velkou změnu vnímá také v pracovní náplni sestry na dětském oddělení. „Děti do tří let byly tenkrát hospitalizované bez maminek, což je dnes pro rodiče malých pacientů nepředstavitelné. Nepříjemná byla manipulace s kovovými jehlami, které se musely neustále sterilizovat, a pro podání infuzí či antibiotik děti fixovat. Jedna sestra měla na starosti dva až tři pokoje a od nástupu do konce směny jsme se nezastavily. Každé ráno jsme děťátka koupaly, měřily teploty, vážily, přebalovaly, ve volných chvílích jsme skládaly plenky a v noci třeba zašívaly knoflíky. Samozřejmě jsme se snažily děti rozptýlit a zabavit, aby nebyly bez maminek smutné,“ vzpomíná s nostalgií v hlase.
Na své začátky v nemocnici vzpomíná dle svých slov moc ráda. „Měly jsme skvělý kolektiv, byly jsme mladé a nadšené. Ve chvílích volna jsme s kolegyní vzaly kočárek a pokud to zdravotní stav malého pacienta a rodiče dovolili, vyrazily jsme na procházku. Lékaře jsme tehdy vnímaly jako obrovskou autoritu, co řekli, bylo svaté. Dnes už není mezi nelékařským zdravotnickým personálem a lékaři tak velký odstup jako dřív,“ dodává.
A jaký recept má paní Vyskočilová pro udržení dlouholetého pozitivního vztahu ke svému povolání? „Práce sestry mě bavila, naplňovala, žila jsem tím. Malí pacienti vám navíc vždy dají krásnou a upřímnou zpětnou vazbu. Každé poděkování pro mě bylo pohlazením na duši, motivací a přesvědčením, že jsem si vybrala správně. S Uherskohradišťskou nemocnicí jsem celoživotně spjatá a budoucnost mé další pracovní působnosti je stále otevřená. V každém případě jsem zde prožila krásné půlstoletí a jsem moc ráda, že i nadále mohu být její součástí.“
