Byla to má první a mimořádně silná zkušenost

Bylo to v době, kdy se nemocnice potýkala s nejvyššími nárůsty pacientů s onemocněním COVID-19 v ČR. Formou deníkových zápisů zblízka popisoval práci lékařů a sester.

Dobrovolně jste se ocitl na druhé straně barikády, jak jste vnímal situaci v nemocnici?

Předně, pustit si novináře tzv. do „kuchyně“ v době, kdy patřila Uherskohradišťská nemocnice k nejvytíženějším v zemi, vyžadovalo od vedení značnou odvahu a velkou dávku důvěry. Za to jim patří velký dík. A jak jsem vnímal situaci? Snažil jsem se personálu pomoci, nebo jim naopak co nejméně překážet a současně vnímat jejich práci, jejich starosti a radosti. Zkrátka stát se alespoň na chvíli součástí jejich týmu. Na odděleních jsem se představoval jako ten, co moc nepřemýšlí, ale zase hodně unese.

Změnil se Váš pohled na onemocnění COVID-19?

Ano, najednou jsem na vlastní kůži zažil nevyzpytatelnost, rychlost a zdrcující sílu koronaviru. Také jsem si uvědomil ohromný rozdíl mezi tím, jak onemocnění vnímá personál a lidi tzv. z venku. Dám příklad. Dopoledne jsem si povídal tak s padesáti-šedesáti letým knězem ležícím na covidovém oddělení. Mluvili jsme o tom, jak se onemocnění nebál, ochranné prostředky moc nepoužíval a jak se nakonec svou nedbalostí nakazil. Druhý den jsem ho odvážel v těžkém stavu na ARO. Když jsem pak šel ze směny na ubytování a s údivem pozoroval skupinu dětí a jejich rodičů, jak si tam všichni družně dohromady bez roušek hrají a povídají, bylo mi z toho trochu úzko.

Pokud byste měl možnost nechat se naočkovat, využil byste ji?

Doufám, že tu možnost budu mít snad už brzy a samozřejmě ji využiji.

Jako dobrovolník jste prošel různými odděleními nemocnice, jaká práce byla pro vás osobně nejtěžší?

Každé oddělení na mě silně zapůsobilo. Nejvíc to na mě ale asi takzvaně dolehlo na covidovém oddělení. Tam jsem poprvé zažil smrt a tam se také nejrychleji měnil zdravotní stav pacientů. V jeden moment jsem jim přinášel jídlo, pomáhal s hygienou a o pár hodin později upadali do těžkých stavů, byli uváděni do umělého spánku a museli být připojeni na plicní ventilaci. Emoce ve mně lítaly na všech mých štacích. Přiznám upřímně, neobešlo se to bez slz a nebylo jich málo.

Okamžik nebo situace, která se vám vryla do paměti?

Těch je celá řada. Nezapomenu na to, jak mi sestřičky říkaly, že řadu měsíců neviděly své blízké, protože se bojí, že je nakazí. Nebo že jsou tak unavené z dvanáctihodinových směn, že se sotva zvládnou umýt a jdou spát. Nebo jak těžce na ně dopadá nebývale častá smrt pacientů. Případně, když se na jejich oddělení dostal někdo blízký, nebo dokonce rodinný příslušník. Nezapomenutelné jsou ale i hezké momenty. Třeba jak se jim do očí draly slzy dojetím, když jim lidi psali povzbuzující vzkazy, dostávaly obrázky od dětí nebo dary od neznámých lidí. Nezapomenu na uklízečku Jiřinku, které dcera půjčila krokoměr, aby zjistila, že za směnu ujde v průměru 13 kilometrů. Fajn mně bylo i u kluků sanitářů, kteří měli pevné nervy ze železa. Nejvíc jsem se nasmál historkám v mikrobiologické laboratoři. Víte ale, co pro mě byla největší pochvala? Když mi jedna sestřička řekla: „Honzo, můj muž si přečetl tvůj článek o nás a poprvé za těch x let, co jsme spolu, mi řekl, že si mě za to, co dělám, hrozně váží.“

Chtěl byste na závěr bývalým kolegům a všem zaměstnancům v Uherskohradišťské nemocnici něco vzkázat?

Já jsem jim to říkal osobně, ale rád to zopakuji. Smekám před nimi a s vděčností jim děkuji za jejich práci, nasazení a entuziasmus.

Rozhovor vyšel v nemocničním magazínu PULS uh+ v červnu 2021.

Archiv článků J.N. s názvem "Deník z nemocnice" naleznete ZDE.